Dole s.r.o.

Misijní výjezd Uganda 2018
Shromáždění a safari (neděle 7. 10.) Tisk

Petr (úterý 9:33): Psát na mobilu fakt není nic moc příjemného, když to furt opravuje a je na něm špatně vidět ;-) Tak teď neděli...

Dnes měly být dvě shromáždění. Chtěli jsme se zúčastnit prvního, abychom měli čas se přesunout na safari. Mělo začít v 8 a tak jsme vstávali před 7, abychom měli čas dát si slíbené kafe s holkami z kuchyně.

Při balení jsem z venku na okně našeho pokoje zahlédl pěkně macatou kudlanku a tak jsem přerušil balení a šel ji zvěčnit. Když si ji pak chtěl jít vyfotil Milan, byla pryč. Zasvítilo na ni totiž sluníčko, zahřála se a odletěla.


Doporučuji pozornosti podkolenky...


Portrét smrtící krasavice

Po snídani a kafi jsme čekali a čekali a zase čekali... Až jsme se skoro o půl 11 dočkali. Z modlitebny se ozýval řev. Jak jsme později zjistili, byl to letniční kazatel. Ale to je slabé slovo - megaultraletniční je výstižnější. Překládat se nedalo. Jednak mu nebylo kromě stálého haleluja a amen rozumět a pak nebylo slyšet pořádně ani vlastního slova. Ale jako kovaný chari všechno asi tak 150x zopakoval, tak to ani nebylo nutné.

Pak pozvali dopředu Romanu a Jardu, aby představili tým a Jarda mluvil o tom, co ho v těchto dnech oslovovalo - první verše z 23. žalmu. Mám ho rád. Žalm i Jardu a jeho hloubku v Pánu Bohu.

Kázání měl pak Joshua. Mluvil o tom, že je nutné být solí a světlem a že můžeme dělat spoustu dobrých věcí a investovat své peníze, čas, schopnosti a sílu, ale pokud to nebude podle Boží vůle, je to k ničemu. A že tedy na prvním místě musíme hledat Boží vůli a teprve s tím dělat všechny ty dobré věci.

Po kázání celý tým pracovníků, tedy i holky z kuchyně a kluky ze stavby, pozvali dopředu a modlili se za nás, naše rodiny a dílo, na kterém jsme pracovali.


Ananias


Nastrojená Becky


Při chvalách z modlitebny mi bylo do tance


A tancovalo se i vevnitř

Poté už bohoslužba pomalu končila, my jsme potřebovali jet, a tak nás propustili. Milan s Romčou ještě dětem rozdali malé gumové kačenky, naložili jsme do aut zavazadla (to, co do úterka nebudeme potřebovat, jede rovnou do Mityany), rozloučili jsme se a vyrazili na cestu. Čeká nás 150km přejezd do národního parku královny Alžběty na safari.


Kačenky jsou předány :-)

Cesta by normálně měla trvat nějaké 2,5hod. Ale potřebujeme se naobědvat a po předchozích zkušenostech, kdy příprava trvala i 2hod., je jasné, že to bude trvat déle.

Takže další zastávka je Crane Resort Hotel v Ishaka. Uvařili nám moc dobře a ani to moc netrvalo - zvládli to do hodiny :-)


Dušená ryba v omáčce


Sociální záchodky. Při vykonávání činnosti si můžete pokecat s kuchařem, co mají dnes dobrého. Kuchyně je dole :-D

Po cestě jsme projížděli čajovými plantážemi. Je to nádhera, jak je jimi krajina vysočiny posetá.


Trh v Ishaka


Čajové plantáže


Čajové lístky. Čaj jsme si ale neudělali.


Na Buda-buda se dá vézt leccos. Třeba i koberec.

Co je ale potřeba zmínit, jsou mešity. Jsou v každé vesnici i městě. Ptal jsem se na ně Ananiase a říkal, že je to nejspíš nějaká kampaň. Modlí se a prosí o modlitby, protože to vnímají jako velmi nebezpečné.

Za odbočkou k vesnici Kutolo nás Ananias upozornil na les, kde žijí šimpanzi. Jeli jsme přímo po jeho okraji. Ale žádné jsme samozřejmě neviděli ;-).

Jen o pár kilometrů dál leží jezero Nkugute, které má tvar Afriky, jen zrcadlově obráceně.

Vesnicí Kyambura končí vysočina, kde jsme strávili posledních 6 dní. Sjeli jsme dolů do savany s národním parkem.

Ananias se ptal a říkal, ať si tipneme, které zvíře uvidíme jako první. Kdo vyhrál, nevím, ale první byl slon. Byl pár desítek metrů od cesty. Museli jsme si ho samozřejmě hned vyfotit a jeli jsme dál.

Po formalitách v kanceláři jsme pokračovali dál. Viděli jsme stáda antilop hned vedle cesty - jsou na lidi zvyklé. Pak nějaká prasata bradavičnatá, ale vrchol dne byl teprve před námi.

Při příjezdu na místo, kde jsme měli být ubytovaní, nás přivítala neuvěřitelná hejna mušek. Nejdřív jsme si mysleli, že je to zvířený prach, ale byly jich miliony a byly všude. Bylo potřeba jet rychle, abychom to projeli. Ale vystrčit z auta hlavu... Veselý cyklista by byl ne veselý, ale černý :-).

Těsně před vjezdem do areálu nás ale čekalo překvapení v podobě asi 2 m dlouhého černého hada v příkopě vedle cesty. Tipli jsme to na mambu. Nikdo jsme ale nestihli přes mraky mušek zareagovat a vyfotit ho, tak byl rychlý a zmizel během pár vteřin v křoví vedle cesty.

Při příjezdu do domu se ukázalo, že má Milan teplotu a je mu fakt zle. Dostal prášky, navlékl se do dalšího oblečení a šel spát. Romča zůstala s ním. Zbytek vyrazil na chapati do něčeho, čemu se dá říkat restaurace.


Pohled z vysočiny na savany národního parku. V pozadí Rwenzori, nejvyšší hory Ugandy.


Západ nad jezerem Edward.

Místní hospody mají ve zvyku být hlučné. Tady běžel v televizi fotbalový zápas a venku na terase zpívala Celine Dion. Samozřejmě ne osobně :-). Dá se na to zvyknout, ale příjemné to není.

Na stěně, co byla televize, se honili gekoni. Chtěl jsem je vyfotit, ale jsou celkem plašší. Něco se podařilo. Ale jak tam tak stojím a fotím, najednou kolem mě začal lítat netopýr, který vlétl dovnitř. Udělal kolem mě několik kliček a kudy vletěl, tudy i vyletěl ven.

A teď ten vrchol. Cestou z restaurace jsme přímo na cestě před námi potkali takovou pěknou několikatunovou travní sekačku, hrocha. Pochodoval přímo po cestě pro auta mezi domy. Šel se pást. Museli jsme jet pomalu za ním, protože neměl kam uhnout. Ale pak asi 50m od jednoho z domů byl pod stromy palouček a tak se pustil do hodování. Po cestě šla žena, a tak jsme si s autem stoupnuli tak, abychom byli mezi ním a ženou a nemohl ji případně napadnout. Inu jsme v divočině.

Den končila opět nezbytná intelektuální rozcvička. ;-)

(zveřejnil Honza, úterý 14:58)

 
Kopec, houba, stavba a nemocnice (sobota 6. 10.) Tisk

Petr (pondělí 15:06): Ahoj, posílám sobotu ;-)

Ráno jsme vstali před 7 abychom vyšlápli na protější kopec. Když jsme vyšli, slunce už bylo chvilku nad obzorem. Tím, jak jsme v podstatě na rovníku, oběžná rychlost je vyšší než v našich končinách a tak slunce vychází a zapadá mnohem rychleji. Slunce tímpádem stoupalo docela rychle a jak jsme se báli, že půjdeme s čelovkami a první navíc s klackem kvůli hadům, nebylo to vůbec nutné a užívali jsme si krásného rána, rosy v trávě, která slibovala slunečný den a dětí jdoucích do školy.

Jak jsme stoupali, oteplovalo se. Ale nadmořskou výškou výškou to nebylo. Prostě jsme funěli jak lokomotivy :-D. A to bylo převýšení "jen" 80m ;-) . Nahoře byl kromě krásného rozhledu i pěkný vítr. Takže jsme bundy nakonec ocenili.

Po cestě dolů jsem ještě vyfotil jedinou hubu, kterou jsem tu našel. Ne, opravdu to není to, co to připomíná ;-). Je to skutečně houba.


Pohled na jih a východ


Tak jsem konečně taky na nějaké fotce ;-)


První houba...

Po snídani, jako obvykle výborné díky holkám v kuchyni, jsme šli na stavbu. Dnešním úkolem bylo vyrovnat vlnobití základů. Přeháním. Nebylo to až tak strašné. Ale 3-4cm nejsou málo. Položili jsme tedy 3. vrstvu s tím, že na ni přijde malta a vyrovná 4. vrstvu.


Domeček pod kopcem

Museli jsme ale odejít. Tedy já, Pavel, jehož manželka Ester byla loni členkou zdravotního týmu, a Milan s Romčou spolu s průvodcem Joshuou jsme jeli do nemocnice na domluvenou návštěvu za doktorem Albertem. A nutno říct, že to byla moc příjemná návštěva. Panu doktorovi jsme řekli o záměru poslat znovu zdravotní tým, ale už oficiálně, a že potřebujeme vyřídit potřebné náležitosti, a tedy jejich pomoc. A taky, že potřebujeme vědět, co potřebují, a podle toho tým sestavit. Byl opravdu rád a rád na něj vzpomínal. Jen se zmínil o tom, že je dobře, aby příjezd proběhl oficiálně, protože vloni byl nějaký mezinárodní tým v nemocnici v Kampale, po jejich odjezdu ale nějací lidé zemřeli a i když ne jejich zaviněním, byly s tím pak problémy.

Co mě osobně moc potěšilo, byla nástěnka s informacemi o očkování neštovic, spalniček a rotaviru způsobujícího těžké průjmy. Doktor Albert říkal, že se dokonce s neštovicemi za dobu své praxe setkal jen jednou. To je opravdu skvělé a text, že je to spása pro Ugandu je na místě. Kéž by to takto viděli i rodiče u nás.

Doktor Albert nás pak provedl areálem a ukázal nám i pokoj, kde vloni ležel Vlastík. Milan mu pokoj na památku vyfotil ;-).

Ptali jsme se ho i na personál. Jsou tam jen 2 doktoři, 10 sester a celkem i s pomocným personálem jich je 25. Takže se mají co otáčet, protože mají chirurgii, porodní a poporodní oddělení a obecnou péči. Popřáli jsme mu hodně sil i ostatním, protože dělají potřebnou práci.

V mezičase, co jsme byli v nemocnici, si nechal Joshua umýt své krásné auto. Když s ním přijel, dovolili jsme si se ho dotknout a dokonce nastoupit. Obutí! Málem nás vyhodil... Vtip ;-) A jeli jsme zpět. Slunce podle předpokladu pálilo a tak, i když jsme jeli cestou typu tankodrom, nebylo daleko k tomu, abychom usnuli.

Ale ještě předtím jsme absolvovali porážku kuřat. Tedy ne, že bychom byli u toho, ale museli jsme počkat, než nám je - řekněme místní zpracovatel - přinese. Dočkali jsme se a ještě, než jsme se vydali na cestu zpět, zajeli jsme na okraj města a udělal jsem fotku. Je ve svahu, a tak bylo město odtamtud jako na dlani.

Když jsme přijeli, ostatní už měli na stavbě hotovo. Poobědvali jsme a odpočívali. Jako obvykle se přihnaly mraky a tak už se dalo později jít na stavbu. Předtím tam bylo jak v peci. Předchozí dny byly podmračené a tak bylo hodně dusno. Ale slunce přímo nad hlavou bylo mnohem horší.

Na stavbě jsme zašli do tříd podívat se, jak se podařila výmalba. Milan s Romčou se fakt vytáhli ;-). Pak jsme se setkali s pracovníky a protože to byl náš poslední den na stavbě, všem jsme poděkovali.


Becky kreslila kapky


Hotovo

"Doma" nás čekalo překvapení, ale to se mělo ukázat později. Holky se totiž v kuchyni pustily do pečení mrkvovo-čokoládového dortu. Jsou fakt neuvěřitelné! Na ohniště umístily velké hrnce, do nich daly písek a do něj prosadily kastrol, ve kterém bylo těsto. Neuvěřitelná trouba v těchto podmínkách.

A protože nemám daleko k blbinkám, po návratu z exkurze v kuchyni jsem se rozhodl, že místní děti naučím hrát na honěnou. To jsem si dal! Jsou neuvěřitelně rychlé. A navíc bez bot! No, trvalo mi to notnou chvíli, než se některé unavily a já jsem je dohnal. Ale málem jsem u toho vyplivnul plíce, tak jsem to cca po 20 min. zbaběle vzdal a zalezl do domu, aby na mě nemohly ;-)

Večer probíhal ve stylu Hirošima. Všichni pospávali a čekali na večeři. Dočkali jsme se a vrcholem byl úžasný, skvělý dortík, nebo lépe piškot, abych byl přesný. Nezbyl... Lépe se to nedá vyjádřit ;-)

Pozvali jsme Ruth, Annu a Joannu k nám a moc jim poděkovali za péči, jak nám vyvařovaly. Všem jsme dali drobné dárky a pozvali je na kafe. To se ale nakonec kvůli naší indispozici muselo stejně odložit na nedělní ráno. Což tedy znamená, že se intelektuální rozcvička na rozdíl od jiných dnů nekonala...

Z Kasese zkusím poslat neděli.

(zveřejnil Honza, pondělí 21:30)

 
První usazená cihla (pátek 5. 10.) Tisk

Petr (neděle 13:50): Nedostali jsme se na signál, až teď v Ishaka, po cestě do parku královny Alžběty. Takže posílám pátek ;-)

Dnes byl velký den! Po snídani jsme šli na stavbu a Jarda usadil první cihlu. Takže jsme začali se stavbou. Nešlo to ale dobře. Vypadalo to trochu jak na dráze - jeden pracuje a 5 se dívá. Museli jsme tedy Tomovi říct, aby se rozdělili na dvě skupiny - jedna skupina byla s námi a druhá skupina, aby dělala cihly. Pořád operoval se 3 lidmi na stavbě a tak chvíli trvalo, než pochopil, že 3 lidi na stavbě jsou v pořádku, ale pokud tam nejsme. Když je nás tam tolik, že bychom se měli rozdělit a jedni zdít a druzí dělat cihly. Nakonec se to podařilo. Postupně jsme tedy založili první šár dvou školních tříd. Měly by být dokončené do konce roku tak, aby na začátku nového školního roku, který začíná únorem, byly připravené na příchod dětí.

První cihla

Při pozdějším obědě jsme zaznamenali, že učitelé odnáší z domu mixpult a velkou reprobednu. Vzápětí jsme zjistili proč - je pátek a tak mají děti odpoledne v modlitebně dětské odpoledne. Něco jako sborové setkání dorostu. Dojedli jsme a šli se za nimi podívat. Všichni tancovali nebo jen zpívali. Ten jejich rytmus je opravdu neuvěřitelný a hlavně nakažlivý. Za chvíli jsme tancovali taky. I když jen tak po evropsku ;-)

Mám i video, ale to odsud nepošlu. Tak třeba dodatečně ;-)

Tak po půl hodince jsme zamířili opět na stavbu, abychom využili co nejvíc den a taky spotřebovali středeční cihly - chtěli jsme jim dát o den víc na vysušení.

Kluci, co dělali cihly se dnes fakt vytáhli - místo plánovaných 250 jich vyrobili rovnou 400. Fakt úderka... Je jen otázka, jak budou kvalitní. Ale je to jejich barák. A to jsme jim neustále zdůrazňovali. Tak na to snad pamatují ;-)

Malém bych zapomněl, že po příchodu domů na oběd jsme zjistili, že SE rozbila klička splachování. Ale pak SE zase opravila. Tady se prostě dějí zázraky. Zvlášť když jim pomůže Ananias :-D ...

Po osvěžující sprše jsem vytáhnul fotoaparát. Zapomněl jsem říct, že po cestě ze staveniště se k nám přidal nějaký kluk a přišel s námi až do domu. Jak jsme pak pochopili, a způsobili jsem tím malé faux pas, byla to holka, Rabecca. Prostě Becky ;-) . A navíc ještě dcera Geofreye, tedy vnučka Davida, u kterého bydlíme. Proto sem přišla ne jako, ale domů :-)

Když jsem začal fotit, jako každé z místních dětí, chtěla vidět, co jsem nafotil. A napadlo mě, dát jí foťák do ruky, aby si to vyzkoušela. Podle předpokladů se jí to zalíbilo a to až tak, že jsem jí musel pózovat a nakonec jsem měl co dělat, abych foťák dostal zpět, protože byla schopná vyfotit úplně všechno. Tak třeba zase zkusíme něco zítra, když bude čas.


Poslední cihly dneška jsou usazené

Co nafotila, mám ve foťáku, tak taky ještě pošlu, ale až z domu ;-)

Část týmu dnes odpoledne strávil v kuchyni. Přípravou skvělých, úžasných a téměř nepřekonatelných BRAMBORÁKŮ. Museli trošku "ladit" výkon keramických hořáků na dřevěné uhlí, aby hřály tak akorát. Ale podařilo se. Prostě to tady není tak, že se otočí knoflíkem a ploténka hřeje... Takže o to větší všem, kdo se na tom podíleli, patří opravdový dík.

Začali jsme servírovat na talířky a Tom si na něj chtěl naložit rýži, protože nevěděl, jak to jíst. Pavel vyskočil od stolu a začal ho pleskat přes ruce, co to dělá a že to takhle... Sebral mu i vidličku a strčil mu bramborák do ruky. Všichni jsme se mohli potrhat smíchy. Pak přišel i Joshua a málem se to opakovalo :-D . Ale stačil jsem ho zarazit ;-)

Večer jsme si pak sedli s Davidem a jeho manželkou. Poděkovali jsme jim za jejich přijetí a péči o nás. Vyjádřili, jak jsou vděční za oběť, kterou jim dáváme, kdy přijedeme z jiného kontinentu a země, kterou neznají, přivážíme peníze, o kterých nikdy neslyšeli ani neviděli, dáváme jim své prostředky a čas, aby jejich děti mohli dostat vzdělání. Bylo to opravdu dojemné. Dali jsme jim drobné dárky a i oni byli dojatí. Společně jsme se pak modlili.

Večer jsme pak zakončili jako obvykle intelektuální žolíkovou rozcvičkou... ;-)

Ze soboty mám zatím jen body, tak to zkusím sepsat a večer, třeba i s dneškem poslat.

(zveřejnil Honza, neděle 16:30)

 
Víc cihel... (čtvrtek 4. 10.) Tisk

Píše Petr, přišlo v sobotu 11:41, vloženo 2018-10-06 18:39

Čtvrtek

Dnešní program je celkem jednoduchý - vyrábět cihly a dosáhnout min. 500. Když víc, tím líp. Když jsme přišli na stavbu, kluci už skoro stovku měli. Tak jsme se přidali.

Když jsme šli na oběd, hnala se od severu pořádná bouřka. Postupovala hodně rychle. Jakmile překročil déšť kopce asi 3-4  km od nás, trvalo jí to jen 5 min. a spustila i tady. A stálo to za to! Ze střech teklo tolik vody, že za pár minut byly 250 l barely plné tak, že přetékaly. Poté, co první nápor přešel, pršelo ještě tak 20 min., což karbaníci využili k několika kolům žolíka.

Po obědě, ke kterému nám udělali výborné dušené hovězí s pikantním kořením završené, jak jinak, ananasem ;-).

Když jsme přišli zpět na staveniště, byly tam ještě kaluže a hlína se hodně lepila na boty. Docela se ochladilo, tak na 18°, což bylo na práci docela příjemné. Ale postupně se zase oteplilo, takže jsme se vrátili do standardní prádelny ;-)

Odpoledne jsme nakonec dosáhli i potřebných 500 cihel, ale museli jsme odejít dřív. V 6 hod. večer nás čekala návštěva u biskupa.


Velmi příjemná návštěva u biskupa

Po příjezdu do domu biskupa nás přivítala jeho manželka, velmi milá a bezprostřední paní. S každým si podala ruku a představila se a s některými i objala. Usadila nás v domě a během chvilky přišel i pan biskup, taktéž velmi milý muž středního věku. Přivítal nás a chtěl vědět, jak se nám daří, odkud jsme a co teď děláme. Joshua mu o nás řekl a já jsem překládal. My jsme mu poděkovali za milé přijetí a předali mu dárky.

Pozval nás na neformální čaj, kde jsme se ho zeptali na možnost, jestli by stáli o to, aby příští rok přijel zdravotnický tým. Byl z toho nadšen.

Při pohoštění se nás pan biskup ptal, co se nám tu líbí a Pavel, ananasový závislák, řekl, že ananasy. Začali jsme se smát a pan biskup se přidal, když jsme mu o ananasech a Pavlovi povídali.

Strávili jsme ve velmi příjemné atmosféře asi hodinu a čtvrt a pak se slušně zvedli k odchodu.

Zastavili jsme se ještě na "poradu" do hotelu, ale po včerejší zkušenosti, kdy jsme vtipkovali, že pokud bychom chtěli jít i na večeři, bylo by nejlepší objednat si dopředu, zajet k biskupovi a pak jet do hotelu a možná by to už mohli mít připravené, jsme si dali jen pivo a jeli zpět domů.

Večer jsme zakončili obligátně jako skoro každý večer... No comment ;-)

Když jsem zalehl do postele, musel jsem pořád přemýšlet o návštěvě u biskupa a o rozhovoru s Davidem včera v noci. Pořád mi v hlavě rezonuje vděčnost. Uvědomuju si, že ač jsem u nás vlastně úplně obyčejný člověk, jak strašně bohatý jsem! Kolik toho mít nemusím a mám. A jak málo jsem za to všechno vděčný. Za to, že můžu jít na záchod a spláchnout. Za to, že mi z kohoutku teče čistá voda. A dokonce teplá. Že mám práci... Tady, kde teď jsme, jsou lidé opravdu chudí a o to, co mají, se ještě rozdělí. Opravdu mě to zahanbuje a dojimá. Zítra bych o tom chtěl mluvit při ranním ztišení.

Pátek a dnešek ještě musím napsat, tak to snad večer pošlu ;-)

 
<< Začátek < Předchozí 1 2 3 4 Další > Konec >>

Strana 2 z 4
Uživatelské jméno
Heslo