Dole s.r.o.

Petr (sobota 13. 10., 16:28)

Ráno začalo neobvykle. Bylo ještě tma a venku duněly hromy a přes záclonu probleskovaly vzdálené blesky. Ale ty se rychle blížily, až nás bouřka zasáhla po 6hod. plnou silou. Do okna se opíraly nárazy větru, až se vzdouval závěs, a jak jsem správně odtušil, i déšť si našel cestu dovnitř, takže jedna noha Jardovy postele a můj otevřený kufr ležely částečně ve vodě. Víc to ale odnesl Tomáš, kterému teklo přes strop na polštář. V hale pak bylo slyšet kapky pleskající na podhled. Bouřka venku zuřila jen asi 15min., ale dobrých dalších 15, spíš víc, ještě pršelo. S přicházejícím úsvitem se mraky zbarvily do okrova, aby pak přikryly vycházející slunce a zešedly.

Bouřka přinesla i nečekaná pozitiva. Odněkud, asi z půdy, protože v koupelně je otvor pro výstup na půdu, k nám do pokoje přišel velký predátor, asi 10cm pavouk. Zkoušeli jsme fotit pro porovnání s Jardovou rukou. Ale moc se mu to nelíbilo a tak po chvíli vyklidil pole. Venku pak byla asi 15cm stonožka, která se věnovala snídani na zbytku seschlého listu.

Paní Viktoria nám neočekávaně připravila snídani. Nechtěli jsme je zatěžovat, chtěli jsme se stavit se někde po cestě. Po - jako obvykle výborné - snídani, u které jsme jen z pochopitelných důvodů vynechali vařený hrách, jsme všem poděkovali a předali připravené dary.

Cestou do Kampaly jsme ve stánku koupili ananasy za 2,5tis. šilinků, což byla polovina toho, co po nás chtěli za stejné množství v Mityaně. Koupili jsme i část mučenek, ale dokoupíme ještě v Kampale.

Pavel si vyfotil maminku s prckem a na výsledek se přišel podívat pravděpodobně i tatínek ;-)

Kampala je fenomén. To se nedá popsat, to se musí zažít. Ale... je to jediné město, kde jsme viděli semafory. Pro místní řidiče tedy často jen s doporučujícím charakterem, což asi mluví za vše.

Jede se, kudy to jde

Ha, semafor.

Boda-boda připraveny ke startu

Potkali jsme Dům Bible

V Kampale jsme zamířili do supermarketu. Ale pořádného, ne jako třeba v Rukungiri, kde ani kávu neměli. Podařilo se nám nakoupit čaj, koření, chilli, kávu a arašídy. A protože dlouho nepršelo, přišlo co? Správně. Bouřka, že voda zvedla i poklop na kanálu a stříkala přes půl metru vysoko. Zašli jsme tedy přes barpult do kavárničky - venkem to fakt nešlo - na africkou kávu, což je frenchpress s mlékem do latté sklenice a megamuffiny s čokoládou, banány nebo citrónem. Po dešti vyšlo slunce a my se bez tašek, které vzal Ananias do auta, propletli místní dopravou na protější stranu ulice na trh s ručně vyráběnými věcmi na poslední nákup.

Voda nadzdvihla i víko kanálu

African coffee

Mega muffin

Voda tekoucí po dešti příkopem

Poté jsme se vydali na okraj Kampaly na návštěvu k Dianě, což je, jen pro připomenutí, dcera Davida z Rukungiri. Má kromě dvou starších kluků malou týdenní holčičku. Ale najít to byla výzva. Chvíli jsme v místě kroužili jak párek supů, až nás vysvobodil její manžel, který se odkudsi zjevil.

Před pár dny narozená holčička

Při příjezdu jsme se všichni představili. Diana nás, jako všichni tady, pohostila. Povídali jsme si a pak jsme je poprosili, jestli by bylo možné zabalit u nich do kufrů nakoupené věci a převléknout se, protože budeme až do zítřejšího večera na cestě. Souhlasila a tak jsme začali postupně vytahovat z aut batohy a kufry balit do nich věci.

Původně jsme měli podle Joshui jít na 6hod. na Africký večer. Ale nestalo se tak. Mysleli jsme, že jen vezeme Dianina manžela na shromáždění, ale nakonec se ukázalo, že nás veze ukázat svému pastorovi a že spolu máme mít rozhovor. No, málem mě omylo... Nakonec to ale šlo, přežili jsme a pastor si dnes vezme na večeři Pavla, který zůstává do neděle u Diany.

Je potřeba zdolat další křižovatku

Palma před domem sboru

Po interview, jak setkání nazvali, jsme konečně jeli na Africký večer. Tam na nás čekala 2 překvapení. Začnu od konce. To druhé bylo, že stůl byl psaný na Jardu. (palec nahoru) A to první bylo, že tam na Ananiase čekala jeho slečna, půvabná čokoládová slečna s dlouhými bohatými černými vlasy plných malých lokýnek. Co bylo zajímavé, že je o půl hlavy vyšší než Ananias.

Ten Africký večer je stejně jako Kampalu těžké popsat. Ty barvy a rytmy se musí zažít. Jen asi poslední večerní vystoupení měli hosté z Rwandy, kteří na hlavách nesli obrovské bubny, na které bubnovali a do kroku si do nich i občas sami kopli. Bylo to úžasné. A na závěr pozvali publikum, aby si šli zatancovat za nimi. Tak jsme šli. Hudba mi v jednu chvíli připomínala cha-chu, tak jsem ji začal tancovat a všichni se divili. Tak jsem kazateli, který za námi přijel, a Ananiasovi vysvětlil základní kroky.

Jackfruit neboli chlebovník.

Ibišky tu jsou jako stromy. A mají různé barvy.

Pohyb pánví zvládají i kluci. Chce to jen být "relaxed" ;-)

Horny různých velikostí. Každá má jen jeden tón, takže hra je souhrou všech.

V pozadí soubor z Rwandy. Kluci nesli na hlavách těžké bubny, na které bubnovali a jednou za několik taktů i kopli.

Po skončení programu jsme měli ještě spoooooustu času, protože naše letadlo mělo letět až v 3:45. My jsme ale po programu, který začínal v 7hod. večer, skončili chvíli po 10. Zeptali jsme se Ananiase a Joshui, jestli by bylo možné ještě před odletem zajít někam na čaj nebo kafe. Zjistili, že se zavírá už v 11. Ale jeli jsme. Do našeho oblíbeného Javas Cafe, kde jsme si dali večeři. Po 11 jsme se vypakovali a zavezli kazatele Dianina manžela a Pavla domů a rozloučili se hlavně s Pavlem.

Pak nás čekala noční cesta Kampalou na letiště do Entebbe. Noční Kampala už není tak divoká jako přes den, protože tam není tolik aut a motorek. O to míň se dodržují předpisy. Rychlostí počínaje, přes přednosti, protože jede ten, kdo potřebuje, až po jízdu na červenou, což spadá do předchozí kategorie ;-)

Cesta trvala asi hodinu. Těsně před letištěm nás zastavila policie, museli jsme vystoupit a bez zavazadel projít přes bezpečnostní rám, co kdybychom měli zbraně? Ale auto nekontrolovali, takže protiletadlovou střelu bychom v klidu provezli.

Před letištěm jsme se rozloučili. Uteklo to fakt rychle a budou mi všichni zase chybět :-).

Na letišti nás čekaly další kontroly. První byla hned u vstupu do odletové haly. Proto s námi místní nemohli. Prošli jsme všichni až na Milana, lépe řečeno jeho 2 cihly se nelíbily skeneru a musely z batohu ven. Nicméně poté, co jsem řekl šéfovi ochranky, že je to dárek do zdi, zželelo se mu ho a cihly mu přinesl. Tak jsme všechno znovu zabalili. Jen jsme měli strach o Pavlovu bednu, která měla nakonec něco málo přes 24kg. Ale neřešili to a prošli jsme. Měli jsme ještě opravdu dost času a tak došlo i na žolíčky. Rozdíl Vlastíka, Romči a mě byl jen jeden bod. Tak to bylo těsné. Při posledním kole nás ale začali vyhánět, abychom se šli odbavit. Fronta postupovala pomalu, ale prošli jsme bez ztráty květinky. Pak ale začaly zmatky. Když už se přiblížil čas odletu, my jsme pořád nebyli v letadle. Pak nás najednou začali přesouvat z jedné brány na druhou, protože u té druhé byly schody na plochu. Že to jako nemohli udělat napoprvé, když tam bylo volno.

Další radosti nastaly v letadle. Někteří pasažéři nechápou, že je vhodné odložit svá palubní zavazadla pokud možno nad sebou a ne hned při příchodu, čímž těm, kdo by chtěli toto pravidlo dodržet, toto znemožní a další úžasné zmatky nastanou při výstupu, kdy se podobně zmatečným způsobem snaží dostat k zavazadlům na druhém konci. Což se také v Istanbulu stalo.

Čímž jsem rychle přeskočil krátký spánek a východ slunce nad Saharou.

Turkish Airlines - další reklamní ;-)

Další kontrola, na rozdíl od příletu před 2 týdny, nás čekala v Istanbulu. Asi ani několikanásobné kontrole v Entebbe a Kigali nevěří.

Jedno z ramen Aduánské prehrady

Nil a úrodné okolí

Džóserova pyramida z 11,5km

Další pyramidy

A ještě jedny

A za chvíli už budeme nad Středozemním mořem

Naše první kroky mířily do obchodu s tureckým medem, kde jsme při odletu ochutnávali. Tentokrát jsme jen doladili chutě a nakoupili. Kafe jsme už ale nestihli a museli jsme na odbavení. Ale asi mají smysl pro zmatky, protože nám nejprve orazitkovali palubní lístky a poslali do druhé řady, kterou zase následně zkontrolovali a teprve pak nás pustili do autobusu.

Další zmatky nastaly v letadle, kde si skupina Indů začala sedat, jak chtěli, a museli si pak přesedat. Ale to už je maličkost oproti tomu, že jsme právě s 30min. předstihem přistáli v Praze. Měl by tu na nás čekat Daniel a ještě mu všechno povíme. Tím naše africké dobrodružství končí. Tak přátelé, třeba zase za pár let :-)

(Vložil Honza 2018-10-14 21:02) A zde všecky fotky z tohoto dne...

Petr (sobota 13. 10., 16:00) Už jsme od čtvrtka zpět. Takže úterý ;-)

Dnešní ráno bylo podobně jako ubytování luxusní. Měli jsme se sejít na dvorku guesthousu až v 8hod. Probudil jsem se dřív a dopřál si další teplou sprchu. To je opravdu požitek, když dny předtím byla jen studená. Ale díky Bohu i za ni.

V 8hod. jsme naložili věci do auta a s Joshuou jsem šel hodit pohledy do schránky. Milan ještě vtipkoval, že některé odpadkové koše vypadají podobně, tak ať to hodím do správné díry ;-).

Setkali jsme se na benzínce a já zvedl ruku, jakože stopuju. Joshua mi řekl, abych toto už nikdy ve městě nedělal. Ptal jsem se ho, proč. Vysvětlil mi, že to znamená podporu prezidenta a že by to nemuselo dopadnout dobře. Tak jsem se ho zeptal, jak bych měl třeba zastavit taxi nebo Boda-boda, kdybych potřeboval. Ukázal mi to a já to řekl i Pavlovi, který tady zůstává.

Cesta z Kasese do Fort Portal se táhne podhůřím pohoří Rwenzori. Ti, co seděli na levé straně, si užívali krásných výhledů, jak hory s postupující denní dobou cudně halily své vrcholky do mohutných oblačných peřin.

Rwenzori ještě z parku

Oblačné sloupy nad Rwenzori

V popředí banánovníky

Po cestě jsme viděli leccos. Třeba trh s matoke – zelenými banány, které se vaří jako příloha k jídlu. Vypadá to pak jako hutná bramborová kaše, jen bez bramborové chuti ;-)

Matoke, kam se podíváš :-)

Ve Fort Portal jsme se zastavili v naší známé Garden Restaurant na snídani. Objednal jsem si francouzské toasty se slaninou. Netušil jsem, že budou cukrované... ;-) Na med, který nám donesli na osazení čaje a kávy, přiletěly včely. Mají světlejší zadeček a jsou rychlejší než naše vosy. Joshua říkal, že se po nich nemáme ohánět a máme je nechat být, protože jinak si přivedou na pomoc kamarádky. Vlastík s nimi začal laškovat: dal si na hřbet ruky trochu medu, včelky na ni beze strachu přistály a dychtivě med sály.

Ve Fort Portal jsme ještě zavezli Joshuově a Ananiášově sestřenici Erině banány. Byla za ně i za to, že se viděli, moc ráda.

Pozor, štěňata na cestě ;-)

Už jsem se zmínil, že jsme na cestách viděli leccos. Ale zvláštní pozornost si zaslouží Boda-boda, mototaxi. Používají jej muži i ženy v různém postavení - od obyčejných lidí až po manažery v oblecích. Ale občas, tedy vlastně dost často, je na nich vidět něco, co by člověk z Evropy nečekal. Tak třeba po cestě z Mityany do Rukungiri jsme potkali na motorce dva, co měli mezi sebou napříč asi 5m armovací tyče. Nedovedu si představit ten kolotoč, co by zažili, kdyby o něco zavadili. Ta představa mě dojala až k slzám ;-).

Ale potkali jsme několikrát i dva, co vezli na stojáka dva křovinořezy jak nějaké prapory. Následovalo kolo posazené vzhůru koly na sedlo. Ale vrcholem byly napříč položené dvoje ocelové dveře i se zárubněmi a top byly dvojkřídlé ocelové dveře se zárubněmi...

Pozor, vezeme koberec!

Přece nepojedeme jednou, tak vezmeme rovnou dvoje...

Naložit je občas potřeba i matoke.

Anebo dvoukřídlovky...

K tomu všemu je nutno říct, že od vysočiny daleko za Fort Portal silnici opravují a rozšiřují, takže uprostřed zbyl jen sotva jeden pruh lemovaný udusanou hlínou. Pro cestování by bylo vhodnější BVPčko. Má lepší odpružení ;-) Ale až ji dodělají, bude to luxusní.

Před...

... a po.

Po cestě jsme projížděli kouskem národního parku Kibale, ve kterém žije 13 druhů primátů. Žádné opice jsme ale na rozdíl od minule neviděli. Myslím, že by se nikomu z nás nechtělo žít v hluku a prachu z rekonstruované silnice, natož jim.

Cesta je dlouhá. Z Kasese do Mityany je to přes 280km a tedy v ideálním případě více než 4hod. cesty, ale spíš víc. Takže jsme pospávali nebo povídali.

Před městem Mubende, které je asi 80km od Mityany jsme předjeli náklaďák, na kterém vezli krávy a matoke a kde se dalo, navíc seděli lidé. I nákladní auta jsou multifunkční dopravní prostředek. Po chvíli jsme vjeli do tak silné bouřky s kroupami, že nebylo vidět ani silnici. Protože jsme ale museli zastavit na benzínce, po pár kilometrech jsme ten náklaďák opět dojeli. Lidé si jen oblékli bundy a přesunuli se ze střešní konstrukce různě na korbu a jelo se dál. Lidé jsou tu nejen pohostinní, ale taky vydrží, co by nejeden Evropan nepřežil.

Déšť byl opravdu silný a prudký a tak dopřál Joshuovi, který seděl na místě spolujezdce, nechtěnou koupel z netěsnících dveří.

Asi na půli cesty jsme viděli i první havárku. Pickup zezadu nabral náklaďák. U nás by to klasifikovali jako nedodržení bezpečné vzdálenosti a nevěnování se plně řízení motorového vozidla. Tady se na to seběhla podívat celá vesnice a dál nevíme. Pokračovali jsme do Mityany.

Těsně před ní jsme odbočili a jeli na návštěvu do nového domu k Joshuovi. Přivítala nás jeho milá manželka a pohostili nás chapati, vajíčky, ananasem speciálně pro Pavla, který na něj ale jaksi ztratil chuť a výborným džusem z mučenek (passion fruit), pomerančů a červené řepy. Bylo to fakt výborné. Někde na cestách se nám Joshua zmínil, že by rád měl doma v podkroví pokojík. Milan s Vlastíkem začali měřit otvor, který bude potřeba rozšířit, a rozměry schodiště s podestou. Chvíli to dokonce vypadalo, že by se do toho i rovnou pustili. ;-)

Tým s Joshuou a jeho manželkou před domem

A tady i fotograf ;-)

Joshuův dům

Od Joshui jsme jeli na trh pro ovoce a Pavel chtěl keramický kotlík, aby mu v něm Ester mohla doma stylově vařit na dřevěném uhlí a Milan s Romčou velkou keramickou vázu. Kromě ovoce, které s bílými tvářemi a dobou od sklizně podražilo na dvojnásobek, jsme obě věci koupili.

Takhle tato budova v Mityaně vypadá už minimálně posledních 5 let

Vyjednávání o ananasech

Obchody v Mityaně

Následovalo hodnocení dne v Enro a příjezd s přivítáním ve škole v Butega v Mityaně. Děti byly moc rády, že nás zase vidí. A protože už byla tma, nenapadlo mě nic lepšího, než vytáhnout laserové ukazovátko a trošku pohonit děti. Byli jak malá koťata, když se honila za světýlkem. Myslím, že jsme si to užili oboustranně. Pak jsem to udělal i jedné z místních koček a vyhnal jsem ji i kus na strom. Blbinky, to by mi šlo :-D

Šli jsme spát opět bez intelektuální rozcvičky. Zítra nás čeká Kampalské dobrodružství. A odlet domů.

Jedna reklamní... ;-)

(Vložil Honza 2018-10-14 20:00) A zde všecky fotky z tohoto dne...

Tým už je od čtvrtka zpět doma v ČR. V sobotu Petr naposílal texty a fotky ze zbývajících dní, takže se máte na co těšit :-)

Honza

Petr (úterý 10:44): A mám i pondělí ;-)

V noci jsem nespal moc dobře. Venku bylo spousta zvuků, což tu není nic neobvyklého, ale hlavně začal foukat nepříjemně nárazový vítr. Asi pozůstatek bouřky - nedaleko se totiž, jak jsme jeli z hospody, blýskalo.

Probuzení v 6 hod. tedy nebylo něco, co by mě překvapilo. Přesto jsem se ale necítil nějak nevyspaný. V 6:45 jsme s nejnutnějším naskočili i s Milanem, kterému bylo díky Bohu lépe, do auta a vyjeli jsme na pozorování zvířat při pastvě.

Asi na půli cesty z Mweya, kde jsme spali, nás zastavilo stádo slonů s mladými přímo na cestě. Během chvilky jsme ale zjistili, že jsou všude kolem a museli jsme couvnout do bezpečné vzdálenosti. Naše přítomnost se jim totiž vůbec nelíbila a tak se pár jedinců vydalo k nám, že by si o tom třeba chtěli popovídat. Což jsme fakt nepotřebovali. Jen před námi jich bylo rozhodně přes 30 a po stranách se dalo odhadovat je podle pohybu větví a křoví, že a kolik jich tam je. Ale odhad byl tak 100 až 150. Fakt mazec.

Když jsme čekali už nějakou dobu, až odejdou z cesty, aby se dalo projet, vtom napravo, asi 50 m od nás běžel rychle slon. Následně jsme zjistili, že důvodem bylo auto v protisměru, které je rychlou jízdou donutilo z cesty rychle přejít na strany. Využili jsme toho a podobně rychle projeli také.

Údržba Milanových vousů :-D

Rwenzori

Přejeli jsme hlavní cestu dělící park na východní a západní část a křovinatá krajina se změnila v savanu. Vyjeli jsme do druhé části parku a po chvíli narazili na skupinu aut, která kromě všudypřítomných antilop pozorovala i něco jiného - lvy. Ale byli od nás tak 200-250m. Na focení i pozorování příliš daleko. Pokračovali jsme dál na tržiště s místními výrobky u slaného jezera Bunyampaka. Na jeho březích se odpařováním těží sůl, která se pak na tržišti prodává. Měli jsme v úmyslu tam i posnídat. Přidala se tam k nám i nějaká místní kočka. Takže tím pádem bychom měli vyfocené i je ;-). Pavel si koupil nějaké suvenýry a já a Tomáš i zbytek pohlednice...

Snídaně s kafem

Nejbližší kočka, co jsme tady zatím viděli

Po cestě zpět do Mweya jsme se zastavili u jezera Nyamunuka. Nuka v místním jazyce znamená zápach. Jezero, totiž kromě toho, že je slané, páchne sírou. Na březích jsme viděli buvoly. Zvířata tam prý chodí jak do lázní. Slaná voda se sírou jim dezinfikuje a hojí rány a zbavuje parazitů.

K jezerům je potřeba říct, že se jedná o kráterová jezera jako pozůstatek sopečné činnosti. I jezero Edward je pozůstatek tektonických procesů, stejně jako kanál Kazinga. Park totiž leží na velkém africkém zlomu. Tektonika se tu projevuje dosud - nejen voda v kráterových jezerech, ale i voda v jezerech Edward a George a kanálu je mírně slaná.

Po cestě jsme se domluvili, že bude lepší jít na projížďku lodí už ve 13hod. Oběd jsme tedy odložili až na půl 4. Po předchozích zkušenostech jsme si ale objednali jídlo dopředu. Kuchař z nás byl zděšen a prý utekl. Ale pak se vrátil... ;-)

Příroda tady je plná života. Cestou po kanálu nám průvodkyně říkala o ptácích, kteří tu nejen žijí, ale i sem přilétají při migraci. Mimochodem jsou tu už "naše" vlaštovky, jiřičky a rorýsi a je jim tu podle všeho moc dobře. Potravy je tu opravdu dostatek :-)

Kromě hroších školek občas doplněných buvoly jsme viděli i slona a z vody na ptáčka zaútočil i asi metrový krokodýl, který pak vylezl na břeh a mohli jsme si ho prohlédnout a vyfotit. Prý je jim teď chladno a tak jsou ve vodě. No, nevím. Ze mě tu teče jak ze studánky... :-D

Na konci kanálu nás čekala rybářská osada a břeh plný ptáků.

Po návratu z lodi nás podle předpokladu čekal oběd. A nutno říct, že znamenitý ;-). Grilované nebo dušené ryby se zeleninovou omáčkou. Vůbec nebyly tak vysušené jak v Mityaně. Nezbylo nic. To mluví za vše ;-).

Dnešní oběd

Nastal čas odjezdu. Vyjeli jsme z parku, ale protože jsme měli asi hodinu, zastavili jsme a kluci se ptali, jestli se nechceme jen ještě projet východní stranou parku, kde jsme byli dopoledne. Moc jsme se netvářili, protože lvy jsme vlastně neviděli. Vjeli jsme tedy dovnitř a lvi se od rána nepohnuli z místa. Byli od nás asi 250m, takže fotit nešli. Zastavili jsme u dalšího auta a hlídače. Po chvíli povídání s ním Joshua řekl: "Máte připravené foťáky? Jedeme!" Nevěřili jsme vlastním uším, ale to už jsme se obě auta rozjeli do savany směrem ke skupince lvů. Byli nádherní. Lvice s koťaty. Byli jsme nadšení. Byli jsme od nich možná 5m a s nimi to vůbec nehnulo.

Odjížděli jsme potěšení, že jsme je viděli. Ale dokud nebudeme venku z parku, nemáme vyhráno. Byli jsme tam načerno. Strážce dostal nějaký bakšiš a odjel a tedy nic neviděl. Ale museli jsme co nejdřív odjet, aby nás nikdo neviděl a neplatili jsme pokutu ve výši 150US.

Podařilo se a zamířili jsme na sever do města Kasese, které mělo být našim dnešním útočištěm.

Po cestě jsme překročili 30. poledník a za chvíli i vyznačený rovník. Ale jak jsem zjistil už posledně, kecají. Rovník je uprostřed křižovatky do Konga ve vesnici Kikorongo. Ale asi to udělali záměrně, aby se jim tam necourali túristi.

Pokračovali jsme do Kasese a po cestě jsme viděli, jak místní vypalují savanu. Když se setmělo, byly vidět i ohně na stráních nad městem. Ale pozdě večer už byly uhašené. Savaně to prý pomáhá, zbavuje se invazních druhů. Když to neudělají lidé, udělá to příroda při bouřkách.

Ubytovali jsme se v Nelo Hope Guesthouse. Každý jsme měli dvojpostel a pokoj se sociálním zařízením se splachovacím záchodem a teplou sprchou (!!!) jen pro sebe. Takový luxus! Užili jsme si toho každý do sytosti.

Dráty vedle balkónu. Že občas nevyšla izolace, nevadí...

Milanovi bylo už mnohem lépe a tak jsme vyrazili do sousedního guesthousu, kde měli i kuchyni. Objednali jsme chapati a pivo, ale jak jsme objednávali postupně měli z toho fakt hokej. Ale s pomocí druhé servírky to nakonec zvládli ;-). Ale jednu chybu to přece jen mělo. Jarda zapomněl vzít karty... Taková škoda! Ale přežili jsme to ;-)

A dnešek teprve sepíšu ;-)

(zveřejnil Honza, úterý 16:30)