Dole s.r.o.

Kopec, houba, stavba a nemocnice (sobota 6. 10.) Tisk

Petr (pondělí 15:06): Ahoj, posílám sobotu ;-)

Ráno jsme vstali před 7 abychom vyšlápli na protější kopec. Když jsme vyšli, slunce už bylo chvilku nad obzorem. Tím, jak jsme v podstatě na rovníku, oběžná rychlost je vyšší než v našich končinách a tak slunce vychází a zapadá mnohem rychleji. Slunce tímpádem stoupalo docela rychle a jak jsme se báli, že půjdeme s čelovkami a první navíc s klackem kvůli hadům, nebylo to vůbec nutné a užívali jsme si krásného rána, rosy v trávě, která slibovala slunečný den a dětí jdoucích do školy.

Jak jsme stoupali, oteplovalo se. Ale nadmořskou výškou výškou to nebylo. Prostě jsme funěli jak lokomotivy :-D. A to bylo převýšení "jen" 80m ;-) . Nahoře byl kromě krásného rozhledu i pěkný vítr. Takže jsme bundy nakonec ocenili.

Po cestě dolů jsem ještě vyfotil jedinou hubu, kterou jsem tu našel. Ne, opravdu to není to, co to připomíná ;-). Je to skutečně houba.


Pohled na jih a východ


Tak jsem konečně taky na nějaké fotce ;-)


První houba...

Po snídani, jako obvykle výborné díky holkám v kuchyni, jsme šli na stavbu. Dnešním úkolem bylo vyrovnat vlnobití základů. Přeháním. Nebylo to až tak strašné. Ale 3-4cm nejsou málo. Položili jsme tedy 3. vrstvu s tím, že na ni přijde malta a vyrovná 4. vrstvu.


Domeček pod kopcem

Museli jsme ale odejít. Tedy já, Pavel, jehož manželka Ester byla loni členkou zdravotního týmu, a Milan s Romčou spolu s průvodcem Joshuou jsme jeli do nemocnice na domluvenou návštěvu za doktorem Albertem. A nutno říct, že to byla moc příjemná návštěva. Panu doktorovi jsme řekli o záměru poslat znovu zdravotní tým, ale už oficiálně, a že potřebujeme vyřídit potřebné náležitosti, a tedy jejich pomoc. A taky, že potřebujeme vědět, co potřebují, a podle toho tým sestavit. Byl opravdu rád a rád na něj vzpomínal. Jen se zmínil o tom, že je dobře, aby příjezd proběhl oficiálně, protože vloni byl nějaký mezinárodní tým v nemocnici v Kampale, po jejich odjezdu ale nějací lidé zemřeli a i když ne jejich zaviněním, byly s tím pak problémy.

Co mě osobně moc potěšilo, byla nástěnka s informacemi o očkování neštovic, spalniček a rotaviru způsobujícího těžké průjmy. Doktor Albert říkal, že se dokonce s neštovicemi za dobu své praxe setkal jen jednou. To je opravdu skvělé a text, že je to spása pro Ugandu je na místě. Kéž by to takto viděli i rodiče u nás.

Doktor Albert nás pak provedl areálem a ukázal nám i pokoj, kde vloni ležel Vlastík. Milan mu pokoj na památku vyfotil ;-).

Ptali jsme se ho i na personál. Jsou tam jen 2 doktoři, 10 sester a celkem i s pomocným personálem jich je 25. Takže se mají co otáčet, protože mají chirurgii, porodní a poporodní oddělení a obecnou péči. Popřáli jsme mu hodně sil i ostatním, protože dělají potřebnou práci.

V mezičase, co jsme byli v nemocnici, si nechal Joshua umýt své krásné auto. Když s ním přijel, dovolili jsme si se ho dotknout a dokonce nastoupit. Obutí! Málem nás vyhodil... Vtip ;-) A jeli jsme zpět. Slunce podle předpokladu pálilo a tak, i když jsme jeli cestou typu tankodrom, nebylo daleko k tomu, abychom usnuli.

Ale ještě předtím jsme absolvovali porážku kuřat. Tedy ne, že bychom byli u toho, ale museli jsme počkat, než nám je - řekněme místní zpracovatel - přinese. Dočkali jsme se a ještě, než jsme se vydali na cestu zpět, zajeli jsme na okraj města a udělal jsem fotku. Je ve svahu, a tak bylo město odtamtud jako na dlani.

Když jsme přijeli, ostatní už měli na stavbě hotovo. Poobědvali jsme a odpočívali. Jako obvykle se přihnaly mraky a tak už se dalo později jít na stavbu. Předtím tam bylo jak v peci. Předchozí dny byly podmračené a tak bylo hodně dusno. Ale slunce přímo nad hlavou bylo mnohem horší.

Na stavbě jsme zašli do tříd podívat se, jak se podařila výmalba. Milan s Romčou se fakt vytáhli ;-). Pak jsme se setkali s pracovníky a protože to byl náš poslední den na stavbě, všem jsme poděkovali.


Becky kreslila kapky


Hotovo

"Doma" nás čekalo překvapení, ale to se mělo ukázat později. Holky se totiž v kuchyni pustily do pečení mrkvovo-čokoládového dortu. Jsou fakt neuvěřitelné! Na ohniště umístily velké hrnce, do nich daly písek a do něj prosadily kastrol, ve kterém bylo těsto. Neuvěřitelná trouba v těchto podmínkách.

A protože nemám daleko k blbinkám, po návratu z exkurze v kuchyni jsem se rozhodl, že místní děti naučím hrát na honěnou. To jsem si dal! Jsou neuvěřitelně rychlé. A navíc bez bot! No, trvalo mi to notnou chvíli, než se některé unavily a já jsem je dohnal. Ale málem jsem u toho vyplivnul plíce, tak jsem to cca po 20 min. zbaběle vzdal a zalezl do domu, aby na mě nemohly ;-)

Večer probíhal ve stylu Hirošima. Všichni pospávali a čekali na večeři. Dočkali jsme se a vrcholem byl úžasný, skvělý dortík, nebo lépe piškot, abych byl přesný. Nezbyl... Lépe se to nedá vyjádřit ;-)

Pozvali jsme Ruth, Annu a Joannu k nám a moc jim poděkovali za péči, jak nám vyvařovaly. Všem jsme dali drobné dárky a pozvali je na kafe. To se ale nakonec kvůli naší indispozici muselo stejně odložit na nedělní ráno. Což tedy znamená, že se intelektuální rozcvička na rozdíl od jiných dnů nekonala...

Z Kasese zkusím poslat neděli.

(zveřejnil Honza, pondělí 21:30)

  [ Zpět ]

Uživatelské jméno
Heslo