Dole s.r.o.



noimage.jpg

POSELSTVÍ Z INDIE

POSELSTVÍ Z INDIE

(vloženo 2013-06-10 16:31:51)

Na pozvání Jana a Hany Hejzlarových navštívili náš sbor Církve Bratrské v Náchodě ve dnech 5. - 8. dubna 2013 manželé Prabhu a Nancy Rayanovi. Je to dvojice indických křesťanů, Prabhu je kazatelem v církvi podobné naší, Nancy učitelkou. Hlavní náplní jejich práce je nést sociální pomoc a Kristovo evangelium těm, kdo jsou v Indii za okrajem společnosti: lidem s hendikepem, především zrakovým, ale i postiženým jiným způsobem. Rayanovi nám otevřeli šokující pohled na vztah velké většiny indické společnosti k postiženým lidem. Pro hinduisty si tito nešťastníci své problémy zasluhují, jsou trestem za jejich hříchy v předešlém životě, o kterém učí víra v reinkarnaci, převtělování. Proto je nutno se postiženým lidem vyhýbat, nedotýkat se jich. Když prý hinduistovi přejde přes cestu osel, je to šťastné znamení, zvláště když ještě zahýkal. Když se mu však připlete do cesty postižený, slepý nebo chromý člověk, je to špatné znamení, které je třeba zažehnat, a hlavně se takového nešťastníka ani nedotknout. V takové společnosti tedy konají Rayanovi svoji práci s hendikepovanými. Po vzoru Pána Ježíše nechápou nemoc nebo postižení jako Boží trest (Jan 9, 1-3). Snaží se postižené integrovat do společnosti, najít jim zabezpečení, případně práci, jejich církev pro ně se zahraniční pomocí vybudovala domov. Dokonce i začlenění postiženého člověka, který uvěřil, do křesťanského sboru je obtížné. Tak silné a kruté jsou předsudky indické společnosti. Uvědomili jsme si na tom, jak pošetilé je, že se někteří Evropané obdivují buddhismu a hinduismu a snaží se pěstovat a šířit tato náboženství.

Bratr Rabhu vystudoval v Indii technické učiliště a měl pokračovat na univerzitě v Kanadě. V té době byl už rozhodným křesťanem. Měl už odlétat za oceán, když ho přítel zavedl do velkoměstských brlohů nejchudších a postižených lidí - slamů. Rabhuem to otřáslo tak, že se rozhodl opustit dosavadní kariéru a věnovat se jako pomocník a misionář ve slamech. Dokonce i jeho rodiče a příbuzní - křesťané - se od něho odtáhli a nedorozumění trvalo deset let. Nedoufal, že nalezne ženu, která by se s ním odvážila podobné služby, ale Bůh mu poslal Nancy, učitelku, spřízněnou duši a věrnou spolupracovnici. Jsou už spolu 33 let, mají dvě dospělé dcery a konají věrně práci, pro kterou se rozhodli. Jsou to milí lidé, pro nás až překvapivě tmavé pleti a mladistvého vzhledu i elánu. Jedna naše starší sestra neodolala a zeptala se Nancy, kolik je jí let. Ta jí dala hádat a naše seniorka řekla 30. Raději jsem to v překladu zvýšil na 40. Nancy se zasmála a řekla: „Ano, je mně 40, ale ještě plus 20!"

Práce Rayanových s postiženými začala péčí o slepého chlapce a i další jejich klienti jsou především zrakově postižení - jejich situace je v Indii nejhorší. V poslední době se jim podařilo zřídit domov pro opuštěné staré lidi. Dům má 16 pokojů. Práce se daří, ale Prabhu o tom řekl: „Víte, je to jako bychom nasypali trochu cukru do oceánu."

My u nás dostáváme hlavně zprávy o tom, jak se v současné době Indie vzmáhá hospodářsky, jak mnoho evropských a amerických podnikatelů si objednává výrobky nebo třeba počítačový software v Indii pro nízké ceny. Ceny  jsou ovšem vytvořeny velmi nízkými mzdami indických zaměstnanců. Dověděli jsme se, že pro naprostou většinu tamních lidí neexistuje sociální ani zdravotní pojištění. 80% obyvatel jsou zemědělci, kteří si o takových vymoženostech mohou nechat jen zdát. Ve velkých podnicích existuje jakýsi „druhý pilíř pojištění" (oblíbené téma našich politiků), že si tedy mohou sami spořit na důchod a zdravotní péči. Ale stát se o to nestará.

Průmyslová revoluce v Indii má další, velmi negativní dopad: rozkládá tradiční společnost založenou na soudržnosti širokých rodin. Mladí lidé jdou za vzděláním do velkých měst nebo do ciziny a ve velkoměstech jsou pak i zaměstnáni, tisíce kilometrů od svých rodičů. Ve městě zakládají vlastní rodiny, ale bydlí v tak malých bytech nebo domcích, že nepřipadá v úvahu, aby rodiče či prarodiče vzali k sobě. A tak na venkově zůstávají osamělí staří lidé, jejichž schopnost hospodařit klesá s věkem. Naopak vnoučata už nemají láskyplnou péči svých babiček a dědečků, kterou mají nahradit najaté služky.

Není to důsledně řešeno ani mezi křesťany. Mimochodem, sami Rayanovi mají jednu dceru v Kanadě, druhá končí studium medicíny v Anglii a snad se vrátí. Náš sborový klub seniorů zaujalo vyprávění sestry Nancy o jejich tetě, vdově po kazateli církve. Naštěstí bylo sociální pracoviště Rayanových blízko tetina obydlí, takže o ni mohli částečně pečovat. Teta jako manželka pastora vždy učívala děti v nedělní škole a pokračovala v tom asi do 90 let. Pustila se i do malování obrázků, aby měla pro děti přitažlivé učební pomůcky. Lidé se jí ptávali: „Nebojíte se tu bydlet sama, zvláště v noci?" Odpovídala: „Ale já nebydlím sama, je tu se mnou Pán." Také její děti zakotvily v cizině. Když ji občas navštívily, říkali lidé: „To máte radost, viďte?" Na to prý říkala: „Mám, ale to víte, děti přijedou a odjedou. Ale Pán je se mnou stále." Stařičká žena si přála, aby nebyla nikomu na obtíž. Žila takto do svých 95 let, a pak ji Bůh náhle a pokojně odvolal.

Dověděli jsme se od Rayanových i další charakteristiky jejich vlasti, které běžně neznáme ze sdělovacích prostředků. Indie je vlastně unií 28 států, které se liší svou historií, národnostmi, jazyky, kulturou, často i převládajícím náboženstvím. Má dnes asi 1, 3 miliardy obyvatel (před 40 lety to bylo necelých 700 milionů). Je tedy značně přelidněná. Mluví se tam 14 různými jazyky, vzájemně často nesrozumitelnými. Celostátním jazykem je hindí, ale na jihu a severovýchodě mu lidé nerozumějí. Dorozumívacím jazykem vzdělaných je angličtina, dědictví po britském kolonialismu. Převládající náboženství je hinduismus, tj. původní brahmánství  částečně ovlivněné buddhismem. Dále i samotný buddhismus a islám. Oficiální statistiky uvádějí, že křesťanů je v Indii jen 4%. Podle Rayanových je to zkresleno, podle jejich informací je dnes křesťanů v zemi asi 20%. Bratr Prabhu nás překvapil prohlášením: „V Indii je víc křesťanů než v USA". Nezdálo se mně to, ale doma jsme vzal tužku a počítal: 20% z 1, 3 miliardy je 260 milionů. Všech obyvatel USA je dnes asi 314 milionů, ale ne všichni jsou křesťany. Prabhu tedy patrně nepřeháněl. Základní desetiletá škola je v Indii bezplatná a povinná. Úroveň tohoto vzdělání i to, kolik dětí tam pravidelně dochází, je ovšem závislé na ekonomice toho kterého indického státu. Bratr uvedl, že 40% vyššího školství zajišťují v Indii křesťané.

Překvapil nás také otázkou, kde myslíme, že dnes vydávají nejvíce Biblí. Typoval jsem působení Britské biblické společnosti. Bratr pověděl, že v Číně! Donedávna tam byli křesťané pronásledováni a Bible tam byly systematicky ničeny. Dnes prý tiskne Čína ročně na 3 miliony výtisků Bible v různých jazycích, z toho asi třetinu pro vnitřní trh a dva miliony na export - zřejmě výnosný odbyt převládl nad marxistickou ateistickou ideologií.

Prabhův otec prý řekl: „Co bych mohl očekávat po smrti, kdybych byl hinduista nebo buddhista? Že se stanu třeba oslem nebo opicí. Jako křesťan věřím, že budu sám sebou v přítomnosti vzkříšeného Pána." Tady je třeba připomenout, že euro - američtí příznivci velkých východních náboženství matou lidi v otázce významu tzv. „převtělování". Evropan v tom vidí lákavou představu šťastného života stále pokračujícího na Zemi. Buddhista naopak chápe převtělení jako trest za hříchy. Čím jich má více, tím méně šťastným člověkem bude v „příštím životě" - odtud ten strach z postižených lidí. Ale velký hříšník bude třeba dobytčetem nebo i obtížnou mouchou. Buddhistický ideál je povznášet se příkladným - hlavně mnišským - životem k jeho stále hodnotnějším formám, jejichž cílem je konec jakékoliv existence, nicota - splynutí s „nirvánou".

Náš klub seniorů byl při návštěvě Rayanových právě zarmoucen úmrtím milované sestry Drahušky. Indický kazatel to dobře vycítil a mluvil k nám o vzkříšení a věčném životě. Vyložil zajímavě Horu Ježíšova proměnění (Mat 17, 1-8). Koho tam vidíme? Především Ježíše Krista zářícího jako slunce. Tím dal Bůh učedníků nahlédnout, jaký bude jeho Syn na věčnosti. Po jeho boku je Mojžíš, který zemřel a byl pohřben zřejmě samým Hospodinem (5. Moj 34, 5-6). Jeho hrob ani není znám, a tedy uctíván. Pak je tu Eliáš, který nezemřel, ale byl vynesen přímo k Bohu (2. Král 2, 11). Konečně jsou tu tři udivení a poděšení učedníci - Petr, Jakub a Jan - kteří si myslí, že už jsou na věčnosti. Nejsou, vrátí se do údolí, ale Hora proměnění je obrazem nebe. Budou tam lidé, kteří zemřeli v různém věku a různým způsobem, po kterých třeba nezbyla ani hrst popele. A budou tam lidé, které si k sobě vezme Bůh přímo ze života. Ale důvodem, proč se tam zástupy nejrůznějších lidí sejdou, je pouze přítomnost a láska vzkříšeného Ježíše. Musím přiznat, že mě to hodně povzbudilo a na ten krátký rozhovor o nebi nikdy nezapomenu.

Pavel Javornický


 
Uživatelské jméno
Heslo