Bouřky, nákupy, interview, Africký večer a let domů (středa 10. 10. a čtvrtek 11. 10.) Tisk

Petr (sobota 13. 10., 16:28)

Ráno začalo neobvykle. Bylo ještě tma a venku duněly hromy a přes záclonu probleskovaly vzdálené blesky. Ale ty se rychle blížily, až nás bouřka zasáhla po 6hod. plnou silou. Do okna se opíraly nárazy větru, až se vzdouval závěs, a jak jsem správně odtušil, i déšť si našel cestu dovnitř, takže jedna noha Jardovy postele a můj otevřený kufr ležely částečně ve vodě. Víc to ale odnesl Tomáš, kterému teklo přes strop na polštář. V hale pak bylo slyšet kapky pleskající na podhled. Bouřka venku zuřila jen asi 15min., ale dobrých dalších 15, spíš víc, ještě pršelo. S přicházejícím úsvitem se mraky zbarvily do okrova, aby pak přikryly vycházející slunce a zešedly.

Bouřka přinesla i nečekaná pozitiva. Odněkud, asi z půdy, protože v koupelně je otvor pro výstup na půdu, k nám do pokoje přišel velký predátor, asi 10cm pavouk. Zkoušeli jsme fotit pro porovnání s Jardovou rukou. Ale moc se mu to nelíbilo a tak po chvíli vyklidil pole. Venku pak byla asi 15cm stonožka, která se věnovala snídani na zbytku seschlého listu.

Paní Viktoria nám neočekávaně připravila snídani. Nechtěli jsme je zatěžovat, chtěli jsme se stavit se někde po cestě. Po - jako obvykle výborné - snídani, u které jsme jen z pochopitelných důvodů vynechali vařený hrách, jsme všem poděkovali a předali připravené dary.

Cestou do Kampaly jsme ve stánku koupili ananasy za 2,5tis. šilinků, což byla polovina toho, co po nás chtěli za stejné množství v Mityaně. Koupili jsme i část mučenek, ale dokoupíme ještě v Kampale.


Pavel si vyfotil maminku s prckem a na výsledek se přišel podívat pravděpodobně i tatínek ;-)

Kampala je fenomén. To se nedá popsat, to se musí zažít. Ale... je to jediné město, kde jsme viděli semafory. Pro místní řidiče tedy často jen s doporučujícím charakterem, což asi mluví za vše.


Jede se, kudy to jde


Ha, semafor.


Boda-boda připraveny ke startu


Potkali jsme Dům Bible

V Kampale jsme zamířili do supermarketu. Ale pořádného, ne jako třeba v Rukungiri, kde ani kávu neměli. Podařilo se nám nakoupit čaj, koření, chilli, kávu a arašídy. A protože dlouho nepršelo, přišlo co? Správně. Bouřka, že voda zvedla i poklop na kanálu a stříkala přes půl metru vysoko. Zašli jsme tedy přes barpult do kavárničky - venkem to fakt nešlo - na africkou kávu, což je frenchpress s mlékem do latté sklenice a megamuffiny s čokoládou, banány nebo citrónem. Po dešti vyšlo slunce a my se bez tašek, které vzal Ananias do auta, propletli místní dopravou na protější stranu ulice na trh s ručně vyráběnými věcmi na poslední nákup.


Voda nadzdvihla i víko kanálu


African coffee


Mega muffin


Voda tekoucí po dešti příkopem

Poté jsme se vydali na okraj Kampaly na návštěvu k Dianě, což je, jen pro připomenutí, dcera Davida z Rukungiri. Má kromě dvou starších kluků malou týdenní holčičku. Ale najít to byla výzva. Chvíli jsme v místě kroužili jak párek supů, až nás vysvobodil její manžel, který se odkudsi zjevil.


Před pár dny narozená holčička

Při příjezdu jsme se všichni představili. Diana nás, jako všichni tady, pohostila. Povídali jsme si a pak jsme je poprosili, jestli by bylo možné zabalit u nich do kufrů nakoupené věci a převléknout se, protože budeme až do zítřejšího večera na cestě. Souhlasila a tak jsme začali postupně vytahovat z aut batohy a kufry balit do nich věci.

Původně jsme měli podle Joshui jít na 6hod. na Africký večer. Ale nestalo se tak. Mysleli jsme, že jen vezeme Dianina manžela na shromáždění, ale nakonec se ukázalo, že nás veze ukázat svému pastorovi a že spolu máme mít rozhovor. No, málem mě omylo... Nakonec to ale šlo, přežili jsme a pastor si dnes vezme na večeři Pavla, který zůstává do neděle u Diany.


Je potřeba zdolat další křižovatku


Palma před domem sboru

Po interview, jak setkání nazvali, jsme konečně jeli na Africký večer. Tam na nás čekala 2 překvapení. Začnu od konce. To druhé bylo, že stůl byl psaný na Jardu. (palec nahoru) A to první bylo, že tam na Ananiase čekala jeho slečna, půvabná čokoládová slečna s dlouhými bohatými černými vlasy plných malých lokýnek. Co bylo zajímavé, že je o půl hlavy vyšší než Ananias.

Ten Africký večer je stejně jako Kampalu těžké popsat. Ty barvy a rytmy se musí zažít. Jen asi poslední večerní vystoupení měli hosté z Rwandy, kteří na hlavách nesli obrovské bubny, na které bubnovali a do kroku si do nich i občas sami kopli. Bylo to úžasné. A na závěr pozvali publikum, aby si šli zatancovat za nimi. Tak jsme šli. Hudba mi v jednu chvíli připomínala cha-chu, tak jsem ji začal tancovat a všichni se divili. Tak jsem kazateli, který za námi přijel, a Ananiasovi vysvětlil základní kroky.


Jackfruit neboli chlebovník.


Ibišky tu jsou jako stromy. A mají různé barvy.


Pohyb pánví zvládají i kluci. Chce to jen být "relaxed" ;-)


Horny různých velikostí. Každá má jen jeden tón, takže hra je souhrou všech.


V pozadí soubor z Rwandy. Kluci nesli na hlavách těžké bubny, na které bubnovali a jednou za několik taktů i kopli.

Po skončení programu jsme měli ještě spoooooustu času, protože naše letadlo mělo letět až v 3:45. My jsme ale po programu, který začínal v 7hod. večer, skončili chvíli po 10. Zeptali jsme se Ananiase a Joshui, jestli by bylo možné ještě před odletem zajít někam na čaj nebo kafe. Zjistili, že se zavírá už v 11. Ale jeli jsme. Do našeho oblíbeného Javas Cafe, kde jsme si dali večeři. Po 11 jsme se vypakovali a zavezli kazatele Dianina manžela a Pavla domů a rozloučili se hlavně s Pavlem.

Pak nás čekala noční cesta Kampalou na letiště do Entebbe. Noční Kampala už není tak divoká jako přes den, protože tam není tolik aut a motorek. O to míň se dodržují předpisy. Rychlostí počínaje, přes přednosti, protože jede ten, kdo potřebuje, až po jízdu na červenou, což spadá do předchozí kategorie ;-)

Cesta trvala asi hodinu. Těsně před letištěm nás zastavila policie, museli jsme vystoupit a bez zavazadel projít přes bezpečnostní rám, co kdybychom měli zbraně? Ale auto nekontrolovali, takže protiletadlovou střelu bychom v klidu provezli.

Před letištěm jsme se rozloučili. Uteklo to fakt rychle a budou mi všichni zase chybět :-).

Na letišti nás čekaly další kontroly. První byla hned u vstupu do odletové haly. Proto s námi místní nemohli. Prošli jsme všichni až na Milana, lépe řečeno jeho 2 cihly se nelíbily skeneru a musely z batohu ven. Nicméně poté, co jsem řekl šéfovi ochranky, že je to dárek do zdi, zželelo se mu ho a cihly mu přinesl. Tak jsme všechno znovu zabalili. Jen jsme měli strach o Pavlovu bednu, která měla nakonec něco málo přes 24kg. Ale neřešili to a prošli jsme. Měli jsme ještě opravdu dost času a tak došlo i na žolíčky. Rozdíl Vlastíka, Romči a mě byl jen jeden bod. Tak to bylo těsné. Při posledním kole nás ale začali vyhánět, abychom se šli odbavit. Fronta postupovala pomalu, ale prošli jsme bez ztráty květinky. Pak ale začaly zmatky. Když už se přiblížil čas odletu, my jsme pořád nebyli v letadle. Pak nás najednou začali přesouvat z jedné brány na druhou, protože u té druhé byly schody na plochu. Že to jako nemohli udělat napoprvé, když tam bylo volno.

Další radosti nastaly v letadle. Někteří pasažéři nechápou, že je vhodné odložit svá palubní zavazadla pokud možno nad sebou a ne hned při příchodu, čímž těm, kdo by chtěli toto pravidlo dodržet, toto znemožní a další úžasné zmatky nastanou při výstupu, kdy se podobně zmatečným způsobem snaží dostat k zavazadlům na druhém konci. Což se také v Istanbulu stalo.

Čímž jsem rychle přeskočil krátký spánek a východ slunce nad Saharou.


Turkish Airlines - další reklamní ;-)

Další kontrola, na rozdíl od příletu před 2 týdny, nás čekala v Istanbulu. Asi ani několikanásobné kontrole v Entebbe a Kigali nevěří.


Jedno z ramen Aduánské prehrady


Nil a úrodné okolí


Džóserova pyramida z 11,5km


Další pyramidy


A ještě jedny


A za chvíli už budeme nad Středozemním mořem

Naše první kroky mířily do obchodu s tureckým medem, kde jsme při odletu ochutnávali. Tentokrát jsme jen doladili chutě a nakoupili. Kafe jsme už ale nestihli a museli jsme na odbavení. Ale asi mají smysl pro zmatky, protože nám nejprve orazitkovali palubní lístky a poslali do druhé řady, kterou zase následně zkontrolovali a teprve pak nás pustili do autobusu.

Další zmatky nastaly v letadle, kde si skupina Indů začala sedat, jak chtěli, a museli si pak přesedat. Ale to už je maličkost oproti tomu, že jsme právě s 30min. předstihem přistáli v Praze. Měl by tu na nás čekat Daniel a ještě mu všechno povíme. Tím naše africké dobrodružství končí. Tak přátelé, třeba zase za pár let :-)

(Vložil Honza 2018-10-14 21:02) A zde všecky fotky z tohoto dne...

 

  [ Zpět ]