Dole s.r.o.

Vystupujeme z letadla. Cítím onu známou, pro mě příjemnou směsici vůní a pachů. Možná má každá země svou vlastní. Je mi jasné, že po několika hodinách ji už vůbec nebudu vnímat, naopak stanu se její součástí. Je to zvláštní pocit. Ano, právě kvůli tomu se do těchto končin někteří nikdy nevypraví.

Taxikář nás dle instrukcí čekal před letištěm. Stál v řadě všech těch, kteří čekají s cedulí v ruce na své hosty doufajíce, že to nebude dlouho trvat. Následujících 7 hodin se kodrcáme nebo řítíme na sever od Delhi do města Dehradun. Rychlost určuje kvalita cesty a množství aut, troubících autobusů a nákladních aut, která převážejí tolik, co by normálně vezla 2-3 auta. Jako zázrakem se nikdo nepozastavuje nad auty, která jedou v našem pruhu (nebo v našich pruzích - pruhy nejsou viditelně značeny, ale všichni místní je asi nějakým vnitřním zrakem vidí) v protisměru. Prostě si jedou třeba za známým na kafe a je lepší jet po této straně cesty… No a co?! Lidé Indie jsou milí a veskrze soutěživí. Z mého pohledu, z pohledu občas drzého pražského řidiče, je totální zácpa. Ne tak pro místňáky! Náš řidič SONU si vždycky najde skulinu, jak se dostat ještě o něco víc dopředu, o několik aut dále, tam, kde se už opravdu nikdo neprotáhne. A tak vzniká neproniknutelná zácpa - dopravní.

Cesty se postupně zužují. Město Dehradun leží na úpatí Himalájí. Cesta se klikatí čím dál víc. Vidíme vyschlá řečiště, hliněné chatrče pastevců a pracující dělníky, kteří rozpadající se cestu opravují asi pořád dokola. Před námi jedoucí auto celkem pravidelně vyhazuje banány žebrajícím opicím podél cesty. Zřejmě nějaký zelinář nebo ochránce zvířat.

Upoutala mě zajímavá věc, která souvisí s vymezením si prostoru, třeba při výměně píchlého kola. Je to jednoduché a hlavně to funguje. Řidič si vytyčí prostor tím, že kolem auta naskládá co největší kameny. A je to. Prosté a funkční. Možná lepší než odrazové vesty.

Náš hostitel, Nicanor, nás povzbuzuje k raním procházkám. Jedním dechem ale dodává, že již mnoho lidí bylo zabito místními levharty. Jsou prý v lesích. Samozřejmě – kde jinde. Z našeho pokoje je skutečně impozantní výhled. Občas je vidět opice, které obratně šplhají po stromech a čekají, co jim kdo hodí.

První skupinka, setkání s místními křesťany, byla malá komunita převážně Američanů. Rozebíráme Římanům 10 – vztah zákona a evangelia. Závěr – jedině skrze Ducha svatého přebývajícího v nás je možné chtít žít přikázání starozákonní i novozákonní. V Kristu zákon skončil, byl naplněn.

Večeře v místní restauraci za přítomnosti pana majitele je příjemná a jemně pálivá. Užili jsme si několik specialit thajsko-nepálské kuchyně. Bylo to milé setkání.

Jeden ze zaměstnanců restaurace, který nás a hlavně našeho přítele Nicanora zdraví, je mladý muž, který byl původně podporován z Čech. Od svých 8 let, kdy se stal sirotkem, mohl díky podpoře dokončit studia. Po skončení školy se díky církevní komunitě setkal s mladým podnikatelem, taktéž křesťanem, který mu nabídnul práci. Dnes žije ve skromné místnosti v rámci restaurace, má jídlo zdarma a šetří si na svůj domek. Už postavil hrubou stavbu (4x4m) a chybí mu okna a dveře. Je to skromný život jednoho obyčejného indického kluka, kterému pomohl obyčejný Čech. Milionář z Dehradunu.

Daniel