23.4. Čtvrtek (28.den) Vlak do Delhi Tisk

Je čtvrtek, 28 den ráno a já nastupuji do vlaku směr New Delhi. Čeká mě 21 hodin ve vlaku. Prý nemám dělat spoustu věcí, varování jsem dostal snad od každého.

Mám A/C třídu = klimatizovaný vagon. Oblékám ponožky a dlouhé kalhoty, beru přikrývku a balím se do ní. Nějak jsem přivykl teplu. Jízdenka do 2. třídy je 7x dražší než obyčejná třída.

Nechce se mi spát, dívám se z okna a začínám se loučit s Indií.

Vzpomínám na uplynulý týden.

Po návratu z Nepálu jsme se pustili do modernizace eletro rozvodů ve škole. Spojení drátů? To se přece zamuchlá do sebe! Svorky (čokoláda) - určitě ne. ...Nakonec to prodávali v dílně na navíjení motorů. Všechno jde, jen to chce čas a snahu popsat neznámé!

Oceňujeme zázemí školy, hlavně studnu! Mít možnost se kdykoli polít vodou je paráda. Indové se sprchují zásadně ráno. Večer by prý nastydli. Já se polévám i několikrát denně.

Při jedné návštěvě nedalekého města si fotím opice. Jsou na střechách, parapetech, na chodnících a cení zuby. Místní mě varují. Pokud si jich nevšímáš, nic se neděje. Ale při ohrožení (přímý pohled do očí) nebo napadení se jich během chvíle seběhnou desítky a je velmi těžké se ubránit nebo před nimi utéct...

Usmívám se, když vzpomínám na všechny nákupy potravin, oblečení nebo dárků. Stačí se zastavit u obchodu a hned se vytvoří zástup, který ochotně radí nebo se alespoň dívá.

V jedné vesnici jsem si splnil sen a vykoupal jsem se v řece. Voda byla jako kafe, osvěžení se nekonalo. Žeby to bylo těmi kravami na druhé straně? V každém případě to byla akce měsíce pro celé okolí.

V téže vesnici jsme měli velmi pěkné rozhovory s novými věřícími. Došlo i na rozhovory s jejich manželkami, které si nepokrytě stěžují na chování svých mužů. Dochází nám víc a víc, jak moc těžký život mají ženy na vesnici. Modlíme se za manželství našich hostitelů. Být křesťanem je výzva, podobně jako u nás. Někdy to je i obyčejný problém komunikace a ochoty se vzájemně doplnit. Na druhou stranu, být křesťanem uprostřed hinduistické rodiny je těžké. Oltáře, zvyky, oběti a najednou cizí Bůh! Noví věřící zažívají v podstatě pronásledování – společenskou persekuci...

Samozřejmostí jsou výborné večeře. Z našeho respektu k místní kuchyni zbylo už jen to, že ctíme pitnou vodu. To znamená - jen z kupovaných plastových, neotevřených lahví. Vše ostatní už padlo. Základ je moc se nedívat jak a kde se jídlo připravuje, jak a v čem se myje nádobí. Prostě je třeba si umýt alespoň svoje ruce a pustit se s modlitbou do jídla...

Jednou večer, když se vracíme z Madbubáni do školy, prší téměř vodorovně, padají kroupy, fouká silný vítr, padají stromy. Dostáváme se domů v pořádku – díky Bohu. Později se z novin dozvídáme, že večerní smršť způsobila smrt asi 40 lidí, většina byla zabita létajícími plechy ze střech domečků, škody jsou do milionů. Lidem je slíbená náhrada od vlády...

Ráno jsem míval pravidelně rozcvičku. Něco dělám špatně. Po rozcvičce cítím celé tělo – to by mělo být opačně, ne?! Děti mají srandu z cvičícího bělocha. Asi nemohu být tělocvikář... Poslední týden dětí ve škole přibývá. Prý je to i tím, že tu jsou bílí učitelé a mluví anglickou angličtinou ne indickou! Takže, kdo pojede další? Nástup je v červenci!

...

Cože? Delhi! Už?! Přesně na čas. Cesta proběhla bez problémů, krádeži a loupeží. Díky Bohu.

Poslední den v Indii. Měsíc uběhl jako voda v potoce.

V porovnání s Bihárem a jeho vesničkami si připadám jako v Evropě.

Jedu se podívat na nějaké památky. Alespoň na Bránu Indie. Cesta metrem se podobá letišti. U vstupu narazíte na skeny a osobní prohlídky, turnikety – nikdo neunikne, což hned zjišťuji a doplácím při opuštění metra 2 rupie! Přejel jsem jednu stanici.

Odpoledne užívám klidu na pokoji v hotelu, dopisuji poznámky. Zítra je 30. den mé cesty. Zbývá roztřídit fotky a vybrat ty nej.

Děkuji za prožité dny bez stresů, plné nových lidí kolem, za množství přímluvných modliteb, za úsilí dětí-studentů.

Díky Bohu, mé rodině i vám všem.

 

    Poučení:
  1. Nerozděluj tým
  2. na záchod běž, když je možnost a nečekej, až budeš potřebovat
  3. pravidelně trénuj sezení v tureckém sedu
  4. při řízení se neboj, skulinka pro pěší mezi lidmi, auty, kolemjdoucích, dobytkem, se nakonec zvětší i pro tvé auto
  5. nejlepší duševní hygienou v Indii, je ticho
  6. je lepší bydlet vedle minaretu, než na doslech hinduistického chrámu, ale stejně není nad kvalitní špunty do uší
  7. nejezdi do Indie, Nepálu či Tibetu hledat sám sebe, nové podněty ber jako inspiraci pro svůj skutečný život
  8. děkuj Bohu

Daniel

  [ Zpět ]